The End?

11. dubna 2018 v 21:36 | Remy
Obsah: Jak bude Tarjei reagovat na konec Svendsenovi biatlonové kariéry
Biatlon ship
Čas: 2018
Postavy: Tarjei Bø,Emil Hegle Svendsen
Omezení: 13+
Poznámka mimo: !!!vše v tomto článku je čistá fikce!!!


Proč mu nic neřekl? Proč se to musel dozvědět až ze sociálních sítí. Jsou přeci nejlepší přátelé, ne jsou mnohem víc než to, ale i přes to mu Emil nebyl schopný říct, že končí svoji biatlonovou karieru. Už se o tom spolu předtím párkrát bavili a oba věděli, že to jednou přijde, ale nemohl uvěřit proč mu Emil nic neřekl. Dokonce nebyl ani tak daleko od místa tiskovky. Stačilo, aby Emil napsal a do pár minut by byl u něj, mohl ho podržet při takto smutné a očividně nepříjemné situaci, a že Emil potřeboval pořádnou podporu. Ani Boe neviděl Svendena takhle zničeného hodně dlouho. Naposledy snad v Sochi.
Nevěřícně svíral v rukou telefon a očima byl přilepený na malé obrazovce. Kde se nyní přehrával záznam z Emilovy nedávné tiskovky. Tarja sám nevěděl kolikrát si ono krátké video už pustil, ale stále tomu nechtěl věřit.
Nakonec video stopl v půli, zrovna když se opakovala část, ve které Emil vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Tarjovi se chtělo brečet s ním. Plácl sebou na postel a telefon hodil neznámo kam, později toho bude určitě litovat, až ho bude potřebovat najít.
Tvář skoval do dlaní a párkrát se zhluboka nadechl. Potřeboval se uklidnit, protože se teď všechno změní. Nejen, že končí Emil, ale i Ole před pár dny skončil. Jejich hvězdný tým se pomalu rozpadá. Budou mu chybět společné tréninky, neustálé postrkování a vzájemné škádlení, závody, letmé doteky při tiskových konferencích, společně trávený svěťák na jednom pokoji…kde byli naprosto sami. Nikým nerušeni po celou noc. Srdce se mu rozbušilo nad náhodnou vzpomínkou, která se mu promítla v hlavě. Temný pokoj, vůně -zápach- alkoholu, teplé peřiny, Svendsen a on. Polibek jemný, ale přeci říkající naprosto vše o jejich vzájemném vztahu. Prsty dokonale propletené. Emilovy paže majetnicky objímající jeho tělo. Vnímají pouze jeden druhého. I kdyby do pokoje vlétl Johannes, Ole, trenéři nebo dokonce i Fourcade bylo by jim to jedno. V tu chvíli pro ně existoval pouze ten druhý a na ostatním nezáleželo. Mezi polibky si vzájemně vyměňují milující, škádlící a lehce nevhodné poznámky, kterým se následně smějí a opět spojují své rty do polibku u kterého, to však nikdy neskončí. Svendsenva nedočkavá ruka směřuje níž po Boových zádech až k bokům kde, zůstane jen chvíli a začne se sunout k …
Z jeho vzpomínání ho vytrhne hlasitý zvonek mobilního telefonu. Proboha jak dlouho byl mimo! Zmateně se začne prohrabovat v peřinách a snaží se najít tu elektronickou potvoru, kterou zahodil neznámo kam. Hlasité vyzvánění ho nakonec dovede k telefonu a on si konečně může přečíst jméno osoby, která ho shání. Ani ho nepřekvapilo jméno na obrazovce.
"Co chceš!" Takhle naštvaně znít nechtěl, ale ono to z něj šlo naprosto samo a on si nemohl pomoci. Nikdo ho však za jeho momentální náladu nemohl vinit. Měl na ní právo a to pořádné. "Omlouvám se." Svého práva na vztek však nevyužil moc dlouho. Bylo to jednoduše proti jeho normální povaze a hádal, že si toho Emil prožil dost a nepotřebuje další ránu ještě i od něj.
"Neomlouvej se. Máš právo být naštvaný. Já-nedokázal jsem ti to říct do očí." Začal s omluvným tónem Emil a Tarjei by vsadil svůj křišťálový globus, že má Emil ten svůj smutný štěněčí obličej se slzami na krajíčku. Na to ho znal moc dobře. "Vím, že by jsi se mi to pokusil rozmluvit jako tenkrát, ale já už prostě dál nemohl… doufám, že to chápeš." Nastala chvíle ticha, ve které se Tarja rozmýšlel co dál. Nechtěl Emilovi odpustit tak snadno, ale byl to Emil a tomu už odpustil tolik věcí, že se jedna další ztratí.
"Chápu to." Řekl upřímným hlasem s lehkým úsměvem na rtech. Sám nevěřil, že je takhle vyměklý. Stačilo, aby Emil řekl a on tak udělal a neplatilo to jen u slovních potyček.
"Nezlobíš se tedy?"
"Ne."
"Tak mi otevři." Tarjei se prudce otočil ke dveřím na které právě někdo dvakrát silně zabouchal. Jeho srdce se rozbušilo a on stále s telefonem u ucha přešel k dřevěným dveřím a s lehce třesoucí se rukou vzal za kliku, nejdříve pouze slabě pootevřel dveře. Z malé škvíry na něj vykoukl Svendsen s provinilým úsměvem na rtech. Domácí na něj koukal s vytřeštěnýma očima. "Ahoj" Řekl milým tónem Svendsen a ukončil hovor, telefon si následně schoval do kapsy u kalhot. Tarjej po něm zopakoval onu činnost.
"Ahoj." Řekl s naprosto stejným tónem hlasu. "Pojď dovnitř." Dveře otevřel dokořán a rukou naznačil, aby šel dál a to Svendsen také udělal. V malé předsíňce si vzul boty a pověsil péřovou bundu na věšák vedle dveří. Dělal to pokaždé, když tu byl a už se z toho stal nechtěný zvyk. Beze slova se vydal za druhým Norem do obývacího pokoje, kde ho však nenašel. Posadil se tedy na pohovku a unaveně se opřel o opěradlo.
Tarjei mezitím došel pro něco k pití. Nemyslel si, že tu bude Svendsen chtít zůstat, ale slušnost ho donutila přinést, alespoň sklenice vody. Na alkohol teď neměl chuť ani trochu a hádal, že Emil také ne. I když by díky němu nejspíš zapomněl na událost, která stále očividně visela ve vzduchu. Vrátil se do obývacího pokoje, kde spatřil, nyní už bývalého, kolegu na pohovce. Obešel ji a na stůl před ní položil dvě sklenice s čistou vodou.
Chvíli stál a zíral na sklenice na stole Nevěděl, kam si má sednout. Vedle Emila, který nyní seděl za ním, nebo na samostatné křeslo? Kdyby nebylo předchozí události, už by seděl vedle Emila a lepil se na něj, jak jen by to šlo, ale teď? Nebylo by to v tuto chvíli nevhodné? Co když Emil neskončil jen s biatlonem, ale i s ním? Je tu možnost, že už s ním nechce mít nic spolčeného a proto sem přišel, aby mu řekl, že je konec. To by Traja nevydržel. Kdyby něco takového slyšel, složil by se jako domeček z karet. Nedokázal být bez Emila, vždyť na něj nedokáže přestat ani myslet. Dokonce i někdy během závodu už myslí na to, jak se spolu obejmou v cíli a zároveň si poblahopřejí.
Dotek cizí ruky na rameni jej vytrhl s myšlenek. Ani si nevšiml, kdy Svendsen vstal. Ruka ho přiměla otočit se. Svendsen stál necelých deset čísel od Boa. Jejich pohledy se střetly. Emilův provinilý a Tarjeiův smutně dotčený.
"Přesně kvůli tomuhle…" Prolomil nakonec Emil ticho. Svou ruku přesunul z ramene na tvář jeho přítele, který zavřel smutné oči a víc zabořil svoji tvář do cizí dlaně. "…jsem ti to nemohl říct."
"Podpořil bych tě." Řekl s lehce dotčeným hlasem a opět otevřenými oky. "Víš, že tě vždy podpořím. Vždy jsem tu pro tebe a ty to víš." Tarjei sklopil svůj zrak ke špičkám u nohou. Nedokázal se na Emila dívat, aniž by měl nutkání ho obejmout nebo políbit. Emil se lehce pousmál, což Tarjei neměl šanci vidět. Přistoupil o kousek blíž a mezeru mezi nimi naprosto odstranil. Následně si přitáhl svými pažemi Tarjeie co nejblíže k sobě. Zabořil hlavu do nakrátko ostříhaných vlasů a dlouze nasál jejich vůni, chybělo mu to. Tohle všechno a nebyl sám, komu přítomnost druhého scházela. Netrvalo dlouho a ruce druhého se přesunuly na jeho záda a zmáčkly ho tak moc, že chvilku přestal dýchat, ale to spíš bylo způsobeno přítomností Tarjeie, než jeho silným majetnickým stiskem.
"Já vím." Vydechl Emil do vlasů Boa.
"Tohle teda znamená konec?" Zamumlal Tarjei a více zesílil sevření, nechtěl, aby spolu skončili. To co mezi nimi bylo, bylo… úžasné a pro něj nepostradatelné.
"O čem to mluvíš?" Zeptal se zmateně.
"Končíš s biatlonem,… takže i se mnou." Emil se prudce odtáhl. Chytil Tarjeie za ramena a nechápavě se na něj podíval. V chlapcově tváři byl jasně viditelný smutek. Skleněné oči naznačovaly, že se každou chvílí rozbrečí a to pořádně.
"Jak tě to mohlo napadnout." Zatřepal s ním ze strany na stranu. Tahle odpověď, Tarju moc nepřesvědčila, ale další Emilův čin už ano. Za ramena jej přitáhl k sobě a spojil jejich rty. Slzy se stejně ostaly z chlapcových očí. Tyhle byly však z radosti, ne ze smutku. Své ruce opět přesunul na přítelova záda. Jemu samotnému spočinula jedna z Emilových rukou na zádech, druhá zajela do vlasů a více přitáhla. Tarjei se nebránil. Teď byl šťastný. Všechny jeho předešlé obavy zmizely, bůh ví kam. Teď tu byl jen Emil, tak jako mnohokrát předtím. Věděl, že ho neopustí, bude mít v jeho srdci stále stejné místo a možná i větší, když už v něm nebude biatlon.
Na chvíli se od sebe odtáhli, když oběma došel dech. Tarjei se konečně opět usmíval. Zaschlé slzy na tváři ho nijak netrápily, netrápilo ho už nic. Emil ho neopustí, bude dál neodmyslitelnou součástí jeho života a on bude součástí Emilova.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Biathlon Slash Biathlon Slash | Web | 12. dubna 2018 v 20:20 | Reagovat

Ó ano, ano, takhle to musí být! Žádné rozchody, jen ať spolu zůstanou, vždyť k sobě i naprosto jasně patří, Tarjei to cítí správně :3 (jsem ráda, že z Emila neděláš takovýho "hajzla" jako já) :D

2 Remy Remy | 12. dubna 2018 v 20:37 | Reagovat

Jo jo. Jen ať spolu zůstanou :3.
Klidně bych z něj hajzla udělala, ale pak by mi bylo strašně líto Tarji.

[1]:

3 Ája Ája | E-mail | 15. dubna 2018 v 18:44 | Reagovat

Konečně dobrý konec! :D
Škoda, že jsem to nečetla ráno, určitě by byl pak celý den lepší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama